O jakém tipu hovořím?
Každý národ má své jedinečné kulturní a sociální normy a jejich porozumění je pro dobrou a efektivní komunikaci zásadní. Protože i když mluvíme stejným jazykem, rozdíly v kultuře, zvyklostech a hodnotách mohou vést i v těch nejjednodušších situacích k nechtěným konfliktům a zbytečným nedorozuměním. Obzvlášť, když s někým řešíš něco více než počasí.
Vzhledem k tomu, že tzv. interkulturní (mezikulturní) komunikaci stále více zařazujeme do programu našich workshopů a jazykových kurzů, ráda bych se s tebou dnes podělila o tři zkušenosti z praxe, které ti ozřejmí mnohdy nepochopitelné nebo minimálně nesympatické jednání a reakce firemních kolegů.
1. Improvizace versus přesný plán
Když máš dobrý plán a dodržuješ ho, k určenému cíli musíš nutně dospět!”, hřímal ve Stuttgartu vedoucí projektu při poradě na své české kolegy. A ač jsem tlumočila jejich vstřícnou odpověď, bylo mi jasné, co mým rodákům běží hlavou: “Jo, a pak se stane něco neočekávaného a kde je tvůj plán. To pak budeš rád, že si umíme poradit i jinak. To ti bude improvizace dobrá…!” Znáš to také?
- Pro nás Čechy je totiž člověk, který je mistr improvizace a poradí si v každé situaci, vážená osoba. Jsme na to hrdí, že si umíme poradit a “nepotřebujeme” na každý krok návod.
- Německy mluvící kolegové naopak považují improvizaci za amatérismus, který do firmy nepatří, protože správný plán je správný plán. Ráda bych ovšem dodala, že naše rychlá a neodhadnutelná řešení často budí u Němce, Švýcara, … respekt, i když to nahlas nezazní.
Na druhou stranu je pravda, že řád, směrnice a návody nám svědčí a myslím, že ve většině odvětví by to bez nich nešlo a ochotně jsme je přijali. Jen by někdy byla fajn větší vyváženost: plán – aktuální řešení.
Co s tím? Nic. Jen je velmi dobré vědět, jak to obě strany “máme”, a nastavit se podle toho. Troufám si s jistotou říci, že tento protistoj je skutečně zásadní a nezmění se za žádných okolností. To by totiž obě strany musely změnit svou podstatu a to se jen tak nestane. Vždy tam někde v nitru bude jasné, jak to obě strany cítíme.
2. Arogance versus přirozené sebevědomí
“Oni si sem přijedou, jako by jim to tu všechno patřilo a také se podle toho chovají. Jsou arogantní až na půdu. No jo, Němci…”, komentoval příjezd německých kolegů z centrály technolog po té, co si stihli vyměnit pár slov v jeho kanceláři. A mně osobně to přitom arogantní úplně nepřišlo. Jen s jistotou a sebevědomím pronesli co se bude dělat, protože to měli promyšlené a připravené. A to je právě ono.
- My Češi nemáme v oblibě příliš sebevědomé typy a jejich vystupování, obratem a podvědomě překlopíme do arogance. Nechci se zde zastávat obecně arogantního vystupování, jen vnést trochu jiné světlo do skutečnosti.
- Představ si, že ti od malička doma i ve školce říkají, že jsi skvělý/á a to, co je německé / rakouské… je nejlepší. Budeš to brát jako samozřejmost, budeš se podle toho chovat a jasně se to promítne do tvého stylu komunikace. A pokud máš takto podpořené sebevědomí, máš promyšleno, co a jak chceš, tak to proneseš bez váhání s jistotou a kdyby ses nahrál/a, pravděpodobně to bude znít jako rozkaz nebo arogantní komentář.
Několikrát se mi stalo, že jsem slyšela rozhovor redaktora s nějakou osobností, která sebevědomě odpovídala na otázky ze své branže a cítila jsem, že je to pro mě na hraně s arogancí. Přitom jsem dobře věděla z předchozího hovoru, že je to velmi příjemný člověk, jen dobře ví o čem mluví.
Co s tím? S tím se dá pracovat. Stačí, když budeš vědět, že to tak je a třeba uvidíš mnohé kolegy úplně jinak a příjemně se pozvedne atmosféra spolupráce.
3. Osobní versus pracovní
“No to si snad ze mě dělá legraci! Ráno mě zdupe, že nám tady systém nefunguje, jak má, a teď mě zve na společný oběd do kantýny. No to určitě. Když jsem tak nemožnej…!”, stěžoval si šéf skladu směrem k německému kolegovi a odmítl. A je to celkem pochopitelné.
- Jako správný Čech si totiž vzal i pracovní věc osobně. Ačkoliv kolega to neřekl, že je nemožný, on si to tak přebral.
- Na oplátku Němec nechápavě přemýšlí, co se stalo, že ho tak rázně odmítnul a evidentně se ještě naštval. “Vždyť jsem ho přece jen pozval do kantýny.” diví se. A i to je pochopitelné. Naši západní sousedi si totiž pracovní záležitosti nechávají v práci a výtky si neberou osobně.
Co s tím? Vše vyjasní, když se tento rozdílný přístup řekne nahlas. Někdy tedy musím podotknout, že rychleji reaguje německá strana “Ach sooo!” A i když jí to není vlastní, už s tím počítá. S námi je to horší. My to chápat nechceme, nebo alespoň ne hned. No aby také. Vždyť se nás dotkli… 😀
Někdy stačí jen malé pošťouchnutí.
Samozřejmě jsem zdaleka nezmínila všechna specifika komunikace s německy mluvícími kolegy. Nicméně si myslím, že jsem vybrala z těch, která jsou důležitá, častá a můžeš si je hned vyzkoušet. Většinou opravdu stačí vědět, jak to má ta druhá strana a ozřejmí se ti mnohdy nepochopitelné nebo minimálně nesympatické jednání druhé strany.
Pokud tě Interkulturní komunikace a její specifika zaujaly, podívej se na naše webové stránky a napiš si o kurz pro svůj tým. Každá firma má svá specifika a proto vždy tvoříme kurz na míru, abychom šli naproti konkrétní představě.