Jistě máme všichni povědomí, co si můžeme představit pod pojmem bilingvismus, i když definic a kvalifikací existuje mnoho. Velmi zjednodušeně se jedná o výchovu jedince nebo skupiny jedinců v prostředí dvou a více jazyků, které tito pak považují za přirozené.
Osobně jsem s němčinou, která je nyní druhým jazykem našeho syna začala celkem pozdě (ve 20ti letech) a mám tedy ještě v živé paměti, jaká to byla dřina. Chtěla jsem toho svého syna ušetřit, proto jsem se rozhodla pro tzv. umělou bilingvální výchovu. K němčině a německé kultuře mám vřelý vztah, v německy mluvících zemích jsem žila a přišlo mi tedy přirozené i vzhledem k mým dlouholetým intenzivním zkušenostem výuky němčiny, že náš syn bude vyrůstat v českoněmeckém prostředí. Celé těhotenství jsem studovala doporučenou odbornou literaturu i dětské německé knížky a především jsem diskutovala své otázky s bilingvisty a rodiči bi – a multilingválních dětí. Velmi mi pomohla organizace AEDE (mezinárodní organizace učitelů a pedagogů), jejíž jsme členové. Mnozí aktivní účastníci jsou samo bilingvální a kromě jiného se výzkumem bilingvismu také zabývají. Velmi mi pomohli v objasnění některých důležitých otázek i po stránce biologické (jako první školu jsem vystudovala biologii) a podpořili mě v rozhodnutí hovořit se synem výhradně německy.
Synovi je nyní pět let, nemá problémy s tím, co mu říkám a stejně tak jeho čeština je čistá a bez vlivu němčiny – kromě pár slovíček, které se mu lépe hodí do krámu v němčině, protože se lépe vyslovují J
Není to jednoduché, dobře to zvažte, pokud se do toho chcete pustit.
Ale věřte mi, má to smysl a stojí to za to!